Něco málo z historie domu

Travná je vesnička v nejsevernějším výběžku moravskoslezském, šest kilometrů od Javorníka ve Slezsku u Jeseníku. Javornický českobratrský farář Adolf Petr tady v roce 1968 koupil polorozbořenou chalupu, aby mohl pořádat setkání křesťanské mládeže z Česka i zahraničí. Tato setkání se skutečně rozběhla a získala poměrně dost nadšenců; chalupa byla opravována a zútulňována - pozvolna, aby bylo čím zdůvodnit ne zcela povolené akce. Tradice setkávání zde zapustila kořeny a obětavostí Petrových i nadšením účastníků se úspěšně rozrůstala. Koncem osmdesátých let sem jezdilo několik různých skupin mladších i starších (těch, kdo se sem kdysi dostali jako mladí a už se nedokázali odtrhnout...), nejen z Čech, ale také z Německa. Na pravidelné velikonoční, silvestrovské a prázdninové akce vyráželo až kolem stovky lidí. Pro mnohé z nich se Travná stala místem prvního setkání s křesťanstvím a s Kristem, nejeden se právě tady rozhodl sám víru okoštovat.

Vzhledem k omezené kapacitě domu si všichni byli velmi blízko. Spalo se všude, někdy i na schodech; atmosféra byla jedinečná. Společná práce stmelovala - kolik z nás tady poprvé drželo zednickou lžíci nebo házelo písek do míchačky. Úvahy, modlitby, otevřené rozhovory o čemkoli, hry a všelijaké bláznění, na to všechno se našel prostor. Stohlavé procesí, které vždy v neděli táhlo pěšky do Javorníka bylo zároveň svědectvím místním obyvatelům, že víra v Krista nevymírá.

Otázka prostoru byla velmi naléhavá, a tak už v před rokem 1989 se začala budovat podzemní shromažďovací místnost, která by byla schopná pojmout přijíždějící návaly; oficiálně to byla garáž. Rok 1989 otevřel do té doby pevně zamčená vrata a na Travné se začali mnohem častěji objevovat lidé ze západní ciziny. Kromě Němců se začali pravidelně na velikonoce objevovat Norové, přijela však i skupina z Francie, a jednou dokonce autobus Novozélanďanů. Činnost Petrových přestala být nežádoucí a objevila se myšlenka změnit Travnou v oficiální středisko pro mládež. Byla přislíbena finanční podpora z Norska a Německa, bylo jen potřeba, aby dům přestal být majetkem soukromníků. Po všelijakém vyjednávání byla "Travná" převedena bezplatně do majetku Diakonie Českobratrské církve evangelické a stala se střediskem se zvláštním statutem - Diakonie obvykle neprovozuje střediska setkávání. Program Travné se ovšem rozšířil - středisko se mělo stát bezbariérovým (samo o sobě odvážná myšlenka, v tomto terénu, kde žádná cesta nevede po rovince, a v tomto domě, kde snad i na záchod se muselo jít po schodech - při elánu všech zúčastněných ovšem to nebylo nemožné...) a setkávání "přes hranice" se mělo rozšířit o setkávání přes hranice zdravotních handicapů. Při setkání s postiženými se Adolfovi otevřelo nové pole působnosti - objevil, jak velká je touha lidí pomáhat druhým, ale jak moc jsou možnosti omezeny finančně. Zmobilizoval své přátele a začala velká akce s čárovými kódy. Po ní měl Adolf velkou zásobu invalidních vozíků i náhradních dílů k nim; začal tedy zásobovat střediska i jednotlivce zdarma vozíky a náhradními díly.

O velikonocích 1992 bylo na Travné přes stopadesát lidí, jedlo se ve stoje, spalo na dvě patra (jedni pod stolem, druzí na stole) a v ateliéru při společném programu se dýchalo na povel. Atmosféra však byla jedinečná, přátelská, bratrská, bez větších konfliktů, které by se při takovém nahuštění lidí daly očekávat. Díky Bohu nám i přálo počasí, bylo nádherné slunečné jaro, takže bylo možné velkou část dne trávit venku.

Na rozšíření střediska byl vypracován nádherný - i když podle některých trochu moc velký - projekt a s vyhlídkou na zahraniční dotace se začalo stavět. Díky mnoha maličkým darům práce sice zvolna, ale pomalu postupovala. Po několika letech ovšem přišel šok - norská strana odřekla slíbenou pomoc. Stavba rozestavěná a peníze nikde. Začalo se tedy shánět, kde se dalo. Adolf jezdil po Německu, Holandsku, Norsku a mnoho jednotlivců začalo přispívat svými příspěvky. V několika spřátelených zahraničních sborech se začaly pořádat i sbírky materiální - stavební materiál, nábytek, vybavení střediska, ale i oblečení, které se pak levně prodalo a zisk bylo možno investovat. Stavba se ovšem začala vléct a na zúčastněné začala padat únava. Mládež přišla o práci, protože stavební práce na takovém objektu musely dělat odborné firmy.

K majetku střediska přibyl ještě jeden dům - travenský obchod, který všichni travňáci dobře znali. Jediné místo na Travné (v té době), kde bylo možné koupit základní potraviny a pár dalších věcí. Adolf objekt koupil jako dům pro budoucího správce a zaměstnance. Nejprve byla za pomoci mládeže zbourána šopa za budovou (včetně záchodku - šlo to neuvěřitelně rychle: jeden den ráno tam stála dvoupatrová kůlna a druhá den si paní prodavačka chtěla zajít na záchod a málem spadla do hluboké jámy). Za zpěvu písně o Golemovi tenkrát Uri a skupina děvčat otloukali cihly a skládali na hromadu k dalšímu použití. Na místě šopy pak byla vykopána hluboká jáma, jako základ a sklep budoucí přístavby. Jáma se velmi rychle naplnila spodní vodou, takže místo přístavby byl u obchodu bazén. Na několika příštích akcích se tedy kopaly odvodňovací příkopy, které spojily „bazén“ s potokem (přes budoucí septik). Těmito pracemi se pak bavili i civiláci, zvláště pak za třeskutých mrazů travenských zim. Během asi tří let byla pak přístavba skutečně dobudována a celý dům dostal nové patro a novou střechu. Od té doby se středisko snaží jej dokončit i uvnitř.

V té době už mělo středisko i zaměstnance: správce a postupně, od roku 1994 do 1998 pět civilkářů. Civilkáři dělali všechno možné - stavění zídek, odvodňovací kanály, kladení „podmořských“ kabelů, hrabání listí, odhazování sněhu, přípravu na akce a úklid po nich, opravy střechy, prodej na burzách, sociální výpomoc a zvláště pak stěhování všudypřítomných skladů. Adolf jako ředitel byl stále pracovníkem dobrovolným - nehonorovaným.

V roce 1997 se mnoho věcí změnilo: Adolf byl sesazen z postu ředitele a na Travnou začal dojíždět (také tehdy sesazený ředitel celé Diakonie dr. Schwarz). Byl vypsán konkurz na ředitele, který vyhrála paní Eva Svobodová. Nastoupila začátkem roku 1999. Na Travné vlastně nikdy předtím nebyla; přišla sem v domění, že nic nefunguje a že je třeba najít novou náplň pro práci střediska. Vpodstatě zcela obrátila směr činnosti a začala se pokoušet o sociální práci - podle toho jak rozuměla účelu Diakonie. Něco z jejích snažení se zdařilo, mnoho pokusů ovšem v tomto zapomenutém kraji vyšlo naprázdno. Navíc se proti novému vedení obrátila mládež i sponzoři z ciziny, protože nastolené změny neodpovídaly původnímu účelu, k němuž bylo středisko určeno. Setkávání bylo ve středisku prakticky znemožněno, takže skupiny mládeže byly nuceny využívat sousední katolickou faru.

„Travňáci“, kteří na Travné při setkávání zažili mnoho dobrého a kterým bylo líto, že by setkávání mělo zaniknout vytvořili v květnu 1999 občanské sdružení Setkávání. Toto sdružení si dalo za cíl zachovat tradici setkání na Travné, která se tolikrát ukázala jako nosná, popřípadě se zasadit i o to, aby se toto setkávání mohlo vrátit i do původního objektu.

Občasnké sdružení se k 1. 1. 2014 stalo dle nového občanského zákona spolkem a dne 25. 1. 2015 změnilo s souladu se zákonem svůj název na: Setkávání Travná z. s.

Z webu člena Setkávání Travná z. s., faráře Štěpána Janči