Boží plány a lidské představy

V poslední době znovu a znovu přemýšlím o příběhu dvou učedníků,kteří šli do Emauz. Je to příběh, který mne nejrůznějšími způsoby znovua znovu oslovuje. Dotýká se mne především tématem zklamaných nadějí anenaplněných představ a tím, jak do toho vstupuje Ježíš.

O tomto příběhu bylo loni v létě několik přednášek Katolickécharismatické konference (konané v Českých Budějovicích) a dodnes znich znovu a znovu mohu čerpat. Proto bych se s vámi ráda podělila oněkolik myšlenek.

Prosím přečti si v Bibli verše: Lukáš 24:13–27.

Učedníci kráčí od Jeruzaléma, sdílí společně svoji bolest z toho, cose během předchozích dní stalo. Přišli o svého milovaného učitele –Ježíše. Vkládali do něj spoustu nadějí. Pravděpodobně jako mnozíočekávali, že Ježíš vezme moc do svých rukou a že židovský lidvysvobodí z římské nadvlády. Představovali si Spasitele jinak? Jakrozuměli Ježíšovým slovům, kterými předpovídal své utrpení? Jako bynepochopili a snažili se utéct. Utéct od reality, možná pryč odvzpomínek na ty smutné chvíle. Jejich srdce byla naplněná smutkem izklamáním.

I my v životě prožíváme nejrůznější druhy zklamání. Zklamání z lidí,zklamání ze sebe samého, ale nejednou i zklamání ze samotného Boha.Zjišťujeme, že lidé (v práci, v církvi či doma) nereagují podle našichpředstav, že okolnosti nejsou takové, jako bychom si přáli atp. Znovu aznovu zápasíme s vlastními slabostmi, potkává nás znovu a znovupokušení v oblasti, v níž nejsme zrovna pevní a snadno také protozhřešíme. Při některých příležitostech se přistihneme i přitom, že jsmeod Boha něco očekávali a že nás v tom zklamal.

(Tyto věci nás zraňují tím více, čím více jsme do jednotlivýchsituací zapojeni emocionálně. Mnohem více než špatné rozhodnutí vládyse nás jistě dotkne špatné rozhodnutí partnera či přítele.)

Na cestě do Emauz provází učedníky Ježíš. Oni jsou však zabráni dosvých smutků a zklamání a Jeho přítomnosti si ani nevšimnou. Svůj zrakmají zaměřený na své vlastní zklamání, bolest, na to, jak jim byloublíženo, když přišli o svého Učitele. To, že s nimi někdo jde, zjistíaž v momentě, kdy jim položí Ježíš otázku.

I my někdy jakoby ztrácíme zrak. Snadno zapomínáme na Božízaslíbení, že je s námi – že se nás nikdy nezřekne. V čase, kdynevidíme světlo a naději se chováme jako by vůbec nebyli. Zdá se nám,že situace je beznadějně ztracená a že už to nebude možné změnit.

V souvislosti s tím jsem si vzpomněla na jedno podobenství o oku a dvacetikoruně:

Když vezmete kovovou dvacetikorunu apodržíte si ji těsně ke svému oku, pak při pohledu na slunce či nasvětlo zjistíte, že k vašemu oku se dostane velice málo světelnýchpaprsků. Čím dále dáte peníz od oka, tím více vidíte zář světla. Stínté dvacetikoruny je čím dál tím menší.

S námi to je obdobné i v duchovním životě. Když učiníme hlavnímpředmětem naší pozornosti zklamání, které jsme prožili, či těžkosti,jimiž procházíme, pak už zůstane velice málo místa pro paprsky naděje.Pokud se pokusíme na ně pohlídnout z větší perspektivy, například vsouvislosti s Božím plánem pro nás, pak smíme zahlédnout mnohem vícesvětla a stíny se již nejeví tak veliké.

Velkým povzbuzením z tohoto příběhu je pro mne to, že Ježíš je snámi. Je s námi, i když se potýkáme s pochybnostmi. Je s námi, kdyžzápasíme o víru. Ježíš je s námi, i když máme pocit, že Bůh je daleko ana naší situaci mu nenáleží. Je s námi, i když se snažíme utéct zmísta, kde nás Bůh chce mít.

Ježíš začíná rozhovor s učedníky otázkou: „O čem to spolurozmlouváte?“ a pak se ptá, co se vlastně v Jeruzalémě stalo. Učednícijsou překvapeni. Jelikož však Ježíše nepoznali, vysvětlují mu situacijako cizinci, který neví o posledních novinkách v jejich zemi. Je totrochu absurdní. Ježíš byl hlavním aktérem těch událostí a ptá se. JeBožím Synem, takže zná jejich přemýšlení a vidí až do jejich srdcí.Otázky, které Ježíš pokládá, nejsou řečeny za účelem získáníinformací. Myslím, že Ježíš si přál, aby si učedníci uvědomili, kdevlastně jsou, a mohli poznat pravdu. Je citlivý. Nic jim nevyčítá.

I do našich životů vstupuje Ježíš nenásilně, citlivě, s láskou.Touží po tom, abychom rozpoznali, kde jsme. Svým slovem se nás dotýká.Ne vždy to je příjemné. Ježíšovy otázky jdou na podstatu věcí. Někdy jejeho dotek laskavým pohlazením, jindy však potřebujeme napomenout apopostrčit - „nakopnout“. Ježíš nás zná, proto s každým z nás jednájedinečným způsobem. (To je skvělé, že?)

Ježíš poukáže citlivě na problém učedníků – nepochopili Boží plán.Nepochopili, že veškerá Písma Božího lidu mluvila o Mesiáši. Postupnějim vysvětloval jednotlivé části a ukazoval na to, co o Něm bylořečeno. Řekla bych, že teprve pak pochopili plně Boží plán spasení.

Obdobně jako pro učedníky i pro nás platí, že Boží plány jsou mnohdyzcela jiné než plány naše. To co se nám lidem zdá úžasně promyšlené adokonalé může být z Božího pohledu jen pošetilostí a nedokonalým dílem.Když tápeme a nechápeme, proč zažíváme smutek a zklamání, když námnevychází naše plány, smíme se opět učit tomu, že Boží moudrost jevětší než ta naše lidská. Bůh je větší a silnější než si vůbec dokážemepředstavit. V blízkosti Pána Ježíše se můžeme s učedníky učit, že jenOn je skutečným zdrojem poznání Božích plánů a záměrů.

Izajáš 55:8-9: "Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsoucesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, takpřevyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“