Ale já nejsem na Travné stejná

5. 4. - 9. 4. 2012

Na Velikonoce jsem nechtěla zůstat v Brně, protože jsem si jejich poselství chtěla připomenout co nejplněji a doma by se mi myšlenky rozbíhaly ke školním i jiným úkolům. Vtom mi Jíťa poslala pozvánku na Travnou. Vzpomněla jsem si i na její předchozí e-maily, v nichž mi nadšeně líčila atmosféru podzimní a silvestrovské Travné, a přihlásila jsem se.
Jíťa mezitím onemocněla, tak jsem na Travnou dorazila do prostředí bez jediné známější duše. Přesto jsem hned první den ulehala až po půlnoci po několika družných rozhovorech. Cítila jsem se jako někde, kam patřím. A když mě druhý večer Pavlínka spontánně objala s přáním „dobrou noc, sestřičko“, vlastně pojmenovala moje pocity. Vždyť jsem tu opravdu mezi svými sourozenci! Je úžasným požehnáním, že lidé z různých sborů, kteří se znají různě dlouho, mohou v sobě na Travné skutečně poznávat bratry a sestry a tak k sobě přistupovat.

Chtěla jsem strávit velikonoční svátky někde, kde bych měla dost prostoru obracet se k Bohu a nechat k sobě proniknout Jeho velikonoční dobrou zprávu. To se mi na Travné splnilo. Modlitby, chvály a zamyšlení nad Biblí měly svoje přirozené místo na začátku každého dne, s přáním dobré chuti, v rámci programů, na skupinkách a samozřejmě při bohoslužbách, kterých jsme se v pátek a v neděli zúčastnili v Javorníku. Bylo úžasné Pánu Bohu svěřovat všechno, co jsme společně prožívali.

Největším momentem na Travné pro mě byla křížová cesta s Davidovými žalmy, kterou nám Dana připravila na páteční večer. Byl to bez nadsázky i velkým milník na mé cestě víry. A utvrdil mě v tom pokoj v srdci, který jsem pak zažívala v následujících dnech, například v modlitebně u plápolajícího ohně při modlitebním řetězci ze soboty na neděli nebo na kopci pod mraky skrývajícími našemu zraku východ slunce v nedělním zasněženém ránu.

Jeden můj kamarád řekl: „Prožít život jako modlitbu… to opravdu jde, není to nedosažitelný ideál.“ Přála bych si, abych se tomu alespoň přibližovala. Moje první Travná mě v tom nevyslovitelně povzbudila. A tak myslím, že nezůstane jen u jedné.

Proč se chodíš modlit do lesa? Vždyť Bůh je přece všude, nebo ne?
Samozřejmě.
A je na každém místě stejný?
Ano. Ale já nejsem v lese stejný.
(Podle Bruna Ferrera.)

Díky, Pane, za to společenství bratří a sester na Travné. Díky, že setkáváním na Travné žehnáš a přebýváš tam mezi námi. Díky, že nás jejich prostřednictvím posiluješ a vedeš blíž k sobě.

Dana Večerková