Láska a pomíjivost

„Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.“
(Ozeáš 6, 6)

Nechutně špinavé zbytky sněhu pokryté štěrkem a psím trusem pomalu roztávají podél stejně špinavých silnic a chodníků. Nikde ani stopy po čerstvě bílém sněhu a lehoučkých vločkách, z nichž každá je úžasně originální a nádherná. Celý den je šero, nevlídno a vlhko. V tu chvíli člověk ani nemyslí na běloučké krystaly sněhu, které jako malá zrcadélka odráží paprsky slunce zářícího vysoko na blankytně modrém nebi. K čemu všechna ta krása, když pak jsou dny jako ten dnešní, kdy je třeba se hodně přemáhat, aby člověk vůbec vylezl z postele? Není chuť k ničemu a jen smysl pro povinnost nás pohání k dalšímu kroku. Pomíjivost, samá pomíjivost, jak řekl Kazatel. Asi měl taky depku.

Evča nám dovezla z Travné veršíky na letošní rok. Hned poznávám nezaměnitelné písmo: „Chci milosrdenství, ne oběť. Ozeáš“ Co mi tím Pán Bůh chce říct? Že se moc obětuju? Že málo miluju? To spíš. Teď ale nemám čas se tím zabývat, musím nachystat večeři.

Měla bych už konečně napsat to zamyšlení do Zpravodaje. Ale o čem? Napadá mne toho spousta, ale do ničeho se mi nechce. Jenže zítra nejpozději to musím Petrovi poslat. Takže je třeba začít. Nakonec stejně asi napíšu o tom veršíku.

Možná je to jen zimní deprese z nedostatku slunečního svitu. Možná už se blíží krize středního věku. Čím jsem starší, tím víc se zaměřuji na to podstatné. O co v životě vůbec jde? Co je to nejdůležitější? Práce je pořád víc než zvládnu udělat a vždycky bude. Jídlo se uvaří a zbyde jen špinavé nádobí, kupa špinavého prádla se ani každodenním praním nemenší. Proč? Proč se člověk plahočí a pořád do kola dělá to stejné? Má to vůbec smysl? Snažit se co nejlépe vychovávat děti, uvařit co nejlepší oběd, aspoň trochu uklidit.

Zkrátím to. Řeknu vám, na co jsem za ta léta přišla. To nejdůležitější v životě je milovat Hospodina celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou. Na tom jediném totiž záleží, to ostatní z toho vychází. Totiž láska k bližnímu. Bohužel i mnoho křesťanů v tom má zmatek a jedno zaměňuje za druhé, někteří se domnívají, že jde o totéž. Nejde. I kdybyste se rozkrájeli, tak ze sebe nevymáčknete ani kapku skutečné, ne-zištné, bezpodmínečné, nesobecké lásky. Její zdroj je totiž mimo nás, Pán Bůh sám je láska.

Možná si řeknete, ale co je vlastně láska? Není zde prostor pro přednášku na toto téma, je mnoho druhů lásky. Ta, o které zde mluvím, je láska agapé. To je ta bezpodmínečná a nesobecká láska, která sebe sama obětuje. Ba víc než sebe, obětuje to nejdražší, svého Syna. Ten rozdíl možná chápou jen rodiče. Víme, že Pán Bůh nás miluje. Aspoň v hlavě, i když v srdci možná necítíme nic. Jak je vidět čin sám nestačí, chceme i ty pocity. Potřebujeme prožít, být naplněni, cítit tuto lásku.  Jen vědění nás nezmění, ani nenasytí hlad po lásce.

Možná je Pán Bůh na tom podobně. I On chce víc než naše „skutky lásky“, péči o bližní, sociální práci, službu církvi…  I kdybychom dřeli do roztrhání, bez lásky jsme jen dunící kov a zvučící zvon. Pán Bůh chce především naše srdce. Lásku, vztah, být s Ním.  On ví, že bez Něho nemůžeme činit nic. Jak jste na tom? Zkuste si pro kontrolu položit pár otázek a v duchu si zaškrtněte jednu z možností: často, občas, vůbec.

1. Je Bůh často v mých myšlenkách? (Žalm 63,6)
2. Ukazuje můj život lásku pro Pána Boha? (Řím, 5, 8)
3. Toužím často po  obecenství s Pánem Bohem, být s Ním sám?
4. Raduji se z Pána Boha, těší mne s Ním být? (Žalm 16,11)
5. Uspokojuje mne poslouchat Pána Boha, i když je to někdy těžké? (Žalm 51,8; Jan 14,21)

Často si myslíme, že Pána Boha přece milujeme, ale ve skutečnosti se z našich obětí láska za ta léta vytratila a službu děláme z povinnosti, protože to někdo udělat musí, abychom před druhými vypadali jako správní křesťané, máme z toho dobrý pocit, ….  Těch motivů je mnoho, ale láska tam může chybět. Jak ale milovat, když  sami ze sebe to nedokážeme? Láska pochází z Boha (1. Jan 4,7). Můžeme každý den prosit, aby nám Pán Bůh pomohl Ho milovat. Aby každý den vléval svou lásku do našich srdcí skrze Ducha Svatého (Řím. 5,5). Nabídněme Mu své nerozdělené srdce, protože Pán Bůh nemůže naplnit jen půlku srdce. (Jan 21,9).

Pokud jsme na tom s láskou k Hospodinu nevalně, je tu „dobrá zpráva“: „Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh…“ (Iz 1,18)

Možná ten sníh ani nevydrží dlouho bílý… Je už večer a stmívá se. Další den odchází. Zítra zase vstávat a pracovat. Pomíjivost, samá pomíjivost. Víte proč nejdůležitější je právě láska?

Záclonka